Jak jsem přišla o panenství
Nejhorší na tomhle období je to, že jen
těžko odhalíte jeho začátek. Teď nemyslím
ten oficiální začátek, kdy je vám osmnáct a
řeknete si: "No tak fajn, můžu legálně do
kina na nepřístupné filmy a taky do
hospody". Myslím ten opravdový začátek.
1.1 Panenství
Začalo to tehdy, když jsem se poprvé vyspala
se svou vážnou známostí? Přiznám se, že jsem
na to tehdy vůbec nepomyslela.
Zásluhou mé matky a její náklonnosti k
Italům se v naší rodině vyzvedávalo
panenství jako významná hodnota - jakási
platná vstupenka do světa devizových cizinců.
Matka měla představu, že svého syna políčí
na zahraniční pláži, okroužkovaného masivním
zlatým prstenem, kterýžto, podobně jako
feromon, přiláká k jeho postavě plné
sexappealu tu správně movitou cizinku.
Nakonec se jí to splnilo i bez prstenu a
pláže, i když nevím, jestli si to
představovala zrovna takhle, ale o tom až
později.
Zatímco u bratra Jirky měla poměrně jasnou
taktiku a cílová oběť byla neznámá, u mne
tomu bylo naopak. Podle jejich představ by
pro mne byl optimální starší italský zubař,
dostatečně vyžilý, aby ocenil mé panenství.
Tímto sňatkem by zabila dvě mouchy jednou
ranou: měla by vystaráno o kvalitní péči o
chrup, poničený léty a nočním chroupáním
višňového furé, a také o oblíbenou dovolenou
na riviéře. Mé hlasité námitky proti stáří
manžela umlčela tím, že si přece mohu
zajistit mladého milence.
Přestože neměla ani ponětí, jak získat
takového člověka, podnikla jedinou
seznamovací akci v době, kdy mi bylo asi
patnáct let. Cílový objekt se hodně
odchyloval od původní představy, ale bohatí
mladí australští bratři, kteří si přijíždí
do Evropy vybrat cudnou manželku byli pro
matku rovněž vítaným soustem.
Kuriozní dáma - česká emigrantka, kterou
osud pravidelně zavíval zpět do rodné
vlasti v intervalech, jaké byly dány
záchvěvy sentimentu, a především jak ji
dovolovalo její konto, si přilepšovala v
Čechách prodejem své nestandardní róby.
Jednou z jejich zákaznic byla i moje matka.
Myslím, že k tomu bylo potřeba notné dávky
odvahy a sebezapření. Nejprve ze všeho
musela matka ukořistěný háv odnést do
čistírny, kde ho čas od času dáma v příjmu
oděvů okrášlila nejen špendlíkem s cedulkou
nesoucí jméno zákazníka, ale i
dovětkem "přešpiněno". Pak bylo zapotřebí
šaty došít. Paní Gottwaldová, která si ovšem
v emigraci změnila příjmení na Goodhardová
trpěla zřejmě také neovladatelnými záchvaty
krejčovského zápalu, který ji však často
opouštěl v momentě, kdy oděv rozpárala a
udělala prvních pár stehů.
Když tohle píšu, vypadá to, že moje matka
byla blázen, ale nebyla. Tehdy byla prostě
taková zoufalá doba, kdy nebylo nic. Když se
svým přítelkyním chlubila, a nutno k její
cti připočíst to, že se netajila nejen s
původem, ale ani s problémy, které získání
oděvu provázelo, záviděly jí všechny a
myslely si, že má prostě kliku.
Paní Goodhardová se dle svých slov v
Austrálii vzmohla z původní vyvařovny na
čtyři hotely a rozhodla se svým ženitby
chtivým a bohatým vnukům, přijíždějícím do
Prahy, uspořádat recepci v pražském
Parkhotelu, kam pozvala mne s bratrem a
matkou a asi deset dalších lidí. Málem jsem
omdlela vzrušením. Nikdy předtím jsem ve
velkém hotelu nebyla, o tom ostatním ani
nemluvě. Taky jsem byla zvědavá na paní
Goodhardovou a přirozeně taky na to, jak se
s nimi domluvím. Angličtinu jsem se tehdy
učila asi čtvrt roku.
Recepce se smrskla na večeři kolem olbřímího
stolu, kde bohatí vnuci byli dostatečně
vzdáleni tak, aby nehrozila přímá
konverzace, takže jsem se mohla soustředit
také na jídlo, které mě však zklamalo:
polévka, tvrdé maso se zeleninou a brambory
a jako vrchol večera mdlý moučník. Během
jídla podnikla hostitelka jediný společenský
oblet všech stolovníků. Mne se zeptala:
"Are You happy?"
Domnívajíc se, že se dotazuje, jestli chci
přidat jsem odvětila:
"No".
Vzápětí mně došlo, na co se ptala a začala
jsem si připadat jako totální idiot, ale
pak, když jsem si vybavila její tvář po mé
odpovědi, jsem si řekla, že to asi stejně
přeslechla, protože takovou odpověď ani
nečekala. A, koneckonců, jsem tehdy ani moc
nelhala.
Nějak se pak přihodilo, že jsme šli na
diskotéku. Když jsem zpozorovala, že mladší
vnuk, který se mi líbil, drží ruku na stehně
dcery uklízečky paní Goodhardové, začala
jsem pochybovat o účelu jejich návštěvy a
ani mne nemrzelo, že jsem prohrála. Dcera
uklízečky se tvářila spokojeně, mladší vnuk
taky a můj zájem o tuto společenskou akci
rázem opadl. Nerozptýlilo mne ani to, že
později přišedší matka tancuje s partnerem o
dvacet let mladším, ze kterého se vyklubal
autobusák, ani tanec se starším vnukem,
který se mi nelíbil. Na parketu na sebe oba
vnuci hlasitě pokřikovali a sarkasticky
komentovali taneční styl všech přítomných.
Připadala jsem si jako opice čerstvě
setřesená ze stromu. Navíc můj tanečník
tančil velmi zvláštním stylem, kdy se
zmítala pouze horní půlka těla a nohy
křečovitě s bolestným výrazem šoupal v
mikropohybech po ušňupaném parketu.
Připomínalo to ochrnutého, který si chce
usilovně očistit ze svých bot hutnou dávku
močálovitého uličního sajrajtu nebo ještě
něčeho horšího. Při studii tohoto cizího
etnického projevu mne poprvé napadlo, že
sňatek s cizincem nemusí být jenom ráj na
zemi. Rozdíly v tanci se setřely až při
ploužáku. Australan se ke mně tisknul tak,
že to až bolelo a jeho fyziologické projevy
vzrušení mne vyděsily. Záviděla jsem
suverénním českým děvčatům, které chladily
hlavy podobně rozpáleným tanečníkům rčením:
"Zhasni tu baterku!"
Já jsem se vzmohla pouze na absurdní výmluvu
vzhledem k pokročilé noční hodině, bylo asi
deset minut po půlnoci, že se musím učit a
prchla jsem domů.
Touto aktivitou se vyčerpal rejstřík
matčiných příležitostí a asi také její
zájem. Další seznamování jsem si už
organizovala sama.
Následující lásky byly pomíjivé jako
rozmary počasí nebo platonické a bolestné.
Hodnotu panenství jsem však uznávala i
nadále, ani ne tak pro případnou
směnitelnost za devizového italského
manžela, jako spíš ze strachu, že by mne
ranilo to, kdyby o mne můj první milenec
hned po "tom" ztratil zájem. Komplexů jsem
vždycky měla až až a rozhodně jsem nechtěla
rozšiřovat jejich sbírku. Moje nejlepší
kamarádky mne utvrzovaly v tom, že mám
pravdu. Ne, že by se slovem zmínily, že
dělám dobře, spíše naopak, avšak s červenýma
očima mně chodily kvílet do mého dětského
pokojíku, že pohlední krasavci (často
šťastně ženatí nebo minimálně před svatbou s
jinou) si jich dále nevšímají a neběží za
nimi s koleny podlamujícími se touhou. Učily
se tou nejbolestnější cestou chápat jednu ze
základních pravd o mezilidském chování a to,
že pokud někoho miluji, neznamená to
automaticky, že on cítí to stejné ke mně a
naopak.
Jitka si léčila zlomené srdce tím, že se ve
svém okruhu vyspala téměř s každým, včetně
vyhlášených pražských sexuálních loudilů,
kteří, hovoříce s jedním děvčetem, se
otáčeli po kterémkoli procházejícím v jejich
zorném úhlu a vysloveně trpěli, že nemohou
všechny holky sbalit najednou. Vzpomínám si
na jednoho z kavárny Slavia, kterému Jitka
taky podlehla. Měl doma družku s dítětem a
když si přivedl domů milenku, družka musela
vyklidit postel pro jeho dovádění.
Bleskurychlými tamtamy, které navzdory všem
pomluvám fungují mužům podstatně vydatněji
než nejžhavějším pavlačovým drbnám, se v
našem okruhu rozšířila zvěst, že Jitka je
kurva a dá každému. Jitka zase brečela.
O takový sběr zkušeností jsem nikdy nestála.
Taky jsem si romanticky myslela, že má první
opravdová láska ocení, že jsem počkala na ni.
Martin byl mojí neposkvrněností, tak
frustrován, že byl půl roku impotentní.
Musela jsem kvůli němu přelouskat celou
sexuální kuchařku pana doktora Brtničky,
abych dovedla jeho neurotickou impotenci
přelstít.
Stalo se to ve zchátralém kostele s hrobkou
na Vyšehradě. Martin, který opustil vysokou
školu v Ústí nad Labem, se v hrůze před
vojnou uchýlil na strojní nástavbu v Praze.
Druhým rokem jeho studia však ministerstvo
školství vydalo absurdní pokyn, že
nástavboví studenti nemají na ubytování
nárok. První a druhou noc spal Martin na
nádraží a pak jsem získala silně zanedbanou
klubovnu Klubu jeskyňářů v Martinském
kostele na Vyšehradě. S jeskyňářem mne
seznámila Hanka. Celkem rychle dospěla k
moudrému rozhodnutí ohledně mužů: "Líbím se -
líbí se" a sbalila předsedu jeskyňářů, ač
mu bylo přes čtyřicet, měl sedm dioptrií,
byl ženatý, obézní a chudý.
Když jsme se jednou chystali podniknout
společnou výpravu Rudolfskou štolou, která
vede z Vltavy kopcem pod Letnou až do
Stromovky a čekali na Hančina nového přítele
Mirka, Hanka, která Mirka uviděla prvního
přicházet, (nebylo to těžké, vzhledem k
tomu, že nikdo z nás ho doposud nikdy
neviděl) suše podotkla:
"Támhle přichází Mirek. Prosím, abyste se
zřekli veškerých komentářů a smíchu."
Přišlo mi to přehnané až do té doby, než
jsem Mirka uviděla zblízka. Kulatá rudolící
tvář, albínsky bílé plešatící vlasy, silné
brýle a optimistický úsměv se blížil na
malém zavalitém trupu s bříškem. Spolkla
jsem poznámku o jeho věku, když jsem si
vzpomněla, jak Hanka pomlouvala Jitku, že se
vyspala s třicetiletým a to že by ona
rozhodně nemohla, protože ti už mají takovou
starou kůži. Dokonce se mi podařilo se pouze
přátelsky usmát na pozdrav a říct středně
vřele:
"Ahoj!"
Mirek se rozzářil na pozdrav a sáhl do
látkové tašky, ze které vytáhl rezavý klíč
od mříže ke vchodu štoly. Ležérně nám
oznámil, že se celou cestu budeme brodit
vodou a svlékl se pouze do plavek. Na čelo
si připjal hornickou svítilnu, kolem pasu
pak akumulátor. Převlékli jsme se do hadrů,
všechny věci nechali u vchodu, kde je hlídal
jiný jeskyňář značně zachmuřeného zevnějšku
s boulí na čelisti a vyrazili jsme. Bylo mi
divné, že proti této nudné roli
neprotestoval, ale pak jsem to pochopila.
Průchod Rudolfskou štolou byl utrpením.
Plazili jsme se ledovou vodou, na jejímž dně
byla kluzká bahnatá špína. Občas jsem měla
pocit, že jsem šlápla na leklou rybu.
Uprostřed chodby byl zlatý hřeb: místo, kde
se raziči štoly v šestnáctém nebo sedmnáctém
století setkali s přesností na metr. Přesně
to nevím, protože mi to v tu chvíli bylo
naprosto jedno. Nenadchly mne ani krápníky,
na které jsem se původně nechala nalákat.
Vypadaly buďto jako nudle u nosu nebo v
nejlepším případě jako hodně vychrtlé
špagety.
Když jsme konečně vyšli na druhém konci ve
Stromovce, byli jsme tak zkřehlí a špinaví,
že jsme bez dlouhého uvažování skočili i v
šatech do teplého trojského jezírka,
nedbajíc mohutného pohoršení labutí, kachen
i důchodců.
Dokonce ani Mirka nenapadlo jít zpět cestou,
kterou jsme přišli, a tak jsme se plížili
vrchem zpět. Nejhorší bylo přeběhnout
otevřenou letenskou pláň. Za normálních
okolností by nám to nečinilo zase tak velký
problém. Byli jsme ve skupince a cítili jsme
se dostatečně silní i na větší trapas. V
Praze však probíhal sjezd KSČ a všude byli
hojně rozseti policisté. Hlavně kolem
Ministerstva vnitra. Doklady zůstaly na
druhé straně. Kdyby nás nějaký fízl chytil,
určitě by to pojal jako provokaci a bez
dokladů jsme si mohli být jisti
přinejmenším zadržením, ne-li něčím horším.
Říká se, že člověka odhalíš až v krizi a
Mirek se tehdy opravdu vybarvil v tom
nejlepším světle. V chodbě sice taky
vtipkoval, ale vzhledem ke značné zimě jsem
to tehdy nějak nedocenila. Teď byl z nás
všech v těch plavkách s akumulátorem a
svítilnou nejzranitelnější. Přesto udržoval
morálku na vysoké úrovni. Navrhla jsem se
šibeničním humorem:
"Bylo by nejlepší si vzít taxíka!"
Mirek však rychle smečoval:
"Kdepak. Budeme simulovat kondiční běh a
pokud se za náma chlupatý rozběhnou, budeme
pořád přidávat!"
Na rozdíl ode mne to myslel vážně a dal se
do klusu. My ostatní jsme dlouho neotáleli a
přidali se k němu. Dopadlo to dobře a já
jsem navíc obdržela klíče od klubovny
jeskyňářů. Co by žena neudělala, když je
zvědava na svou první noc s mužem, že?
Ale tohle nebyla zdaleka poslední
nádeničina, která předcházela tomu kýženému
okamžiku.
Klubovna se nacházela z nepochopitelných
důvodů v zanedbaném Martinském kostele na
Vyšehradě a byla příšerně zanedbaná. Celý
den jsme ji s Martinem vyklízeli. Do zadního
prostoru s pootevřenou hrobkou jsem však
nechodila. Myslela jsem si, že ke klubovně
nepatří a že by si to měl uklidit někdo jiný.
Večer jsme nafoukli matraci a zapálili
svíčky. Nečekala jsem rozhodně žádný zběsilý
sabbat. Abych Martinovi ušetřila další
traumatizaci, z toho, že se po něm chce tak
náročná operace, oznámila jsem, že dnes
stejně nemůžu a budeme se jen mazlit. Když
jeho ostražitost dostatečně otupěla, musela
jsem si poradit sama.
Sex tehdejší noci pro znamenal především
obrovskou úlevu, že už bude konec těm
trapným pokusům, po kterých jsme se sice
tvářili, že o nic nejde, ale oběma nám bylo
hůř a hůř. Dalším silným pocitem, na který
se pamatuji, bylo to, že míjejíc hrobku, po
cestě domů jsem se cítila jako nejhorší
zvrhlík. S dospělostí to nemělo společného
vůbec nic.
(c) Anonym, 19.2. 2010, rubrika: Pro ženy Diskusní příspěvky ke článku
|