SenSen
Kolik je hodin? Ještě je tma. Ruské
digitální hodiny zeleně osvětlují celý
pokoj. Půl třetí.
Ten sen. Hrozný, hrůzostrašný. O čem vlastně
byl? Jen matně si vzpomínám. Sen. Vím jen,
že byl příšerný. Nejhorší. Sen. Možná
předtucha. Mám strach. Sen! Co znamená? Sen:
možná nic, možná všechno. Sen.
Je tma. Zelená tma. Jsem sama. Sen. Mám
strach. Mám strach? Nevím. Z čeho. Z čeho?
Sen.
Na stěně stín okna. Záclona. Každý ohyb se
dokonale odráží.
Navečer západ slunce. Černé město, hranaté
černé budovy, oranžové světlušky pouličních
lamp. Červenofialový nádech nebe dnes
naposled osvětluje můj obličej. Jen nestát
sama. Mít se o koho opřít.
Co asi dělá? Nevědomost tolik nebolí. Jen
hryže. Vzpomínky týrají vědomou současnost.
Smět tak vrátit všechno zpátky. Chyby tolik
bolí. A já udělala chybu. Nemysli na to! Ale
to nejde. Ty si snad myslíš,že si na tebe
vzpomene? Nebuď naivní. Žij tím, co je teď!
"Co je teď?" vlastní slova mě vyděsí. Ještě
několikrát se odrazí od stěn pokojíku a pak
jen duní hlavou. Co je teď?
Ticho. Oči vyděšeně těkají po zdech.
Abstraktní oko na mě mrklo zpoza rámu. Ne!
To se mi jen zdálo. Ticho. Tma . Hodiny.
Oko. Ty. Já. Sen.
Zase sen. Zase se pomalu vkrádá do bezútěšně
nazelenalé noci. Vzpomínám si. Útržek snu se
vrací.
Děvče. Znám ho odněkud. Podává mi banány.
Jsou ještě zelené. Pak rychle žloutnou, jsou
oranžové, rudnou. Už to nejsou banány. Vidím
dívčiny dětské ruce a na nich krev. Ne!
Dost! To stačí! Už dost.
Odkud ji znáš? Znáš ji. Dobře ji znáš. Její
dětské oči.. Ano. Znám ji.
Jednou jsi ji dokonce potkala na ulici. Šla
sama. S červeným batůžkem odnikud nikam. Šla
sama pozdě v noci. Malé děvčátko ztracené ve
známém městě. V přívalech pocitů samoty,
zla, tíhy bytí. Její oči se matně leskly za
clonou slz. Hořkých slz. Slz pro život, slz
pro lásku. Pro utrpení dětské duše. Nešlo ji
tam nechat.
Odvedla jsi ji k sobě domů. Řekla ti
všechno. Snad. Doufám. Proč se trápí děti
jako ona?
Vím, jak jí je. Vím, jak se cítí. Chci jí
pomoct. Můžu jí pomoct. Ale jak? Jak!
Strach. Strach, že neunese tíhu svého
doposud krátkého života. Strach, že ji
nedokážu utěšit. Strach z toho, že ji
zklamu. Že jednou pozná, že jí neříkám
úplnou pravdu, abych ji šetřila.
Dokážu se vžít do jejích pocitů, ale
nedokážu si představit žít její život.
Jsem unavená. Chci spát. Nejde to. Musím
myslet na všechno, co se děje, co se tu
stalo.Mám zvláštní pocit v žaludku. Hnusný
pocit. Chce se mi z tohohle světa zvracet.
Kolik lidí tě opustilo, když ti bylo nejhůř?
Dost. Samozřejmě. Bylas k ničemu. Nebylas
jim prospěšná. Zůstal s tebou někdo? Zůstal.
Většinou ale někdo, od koho bys to nikdy
nečekala. Pro ně tu jsi. Pro ně musíš žít.
Musíš. Musím? Musím!
Už dost! To stačí! Už nemůžu.
Přijít na jiné myšlenky.jiné myšlenky.
Pomalu vstanu. Zakopnu o židli.
"Sakra!"
Opřu se o skříň. Bílou rukou šmátrám v
místech, kde by měl být magneťák. Zapnu ho.
Ozve se známá melodie. Líbí se mi. Zavřu oči
a vychutnávám si ji.
Vrátím se do postele. Pod peřinou je
vlídněji. Tma tolik nestudí. Poslouchám
další písničku a ještě jednu a ještě další,
ale tu už jen z dálky.
Jsi příliš unavená trýznivým světem. Příliš
tě bolí vědomí.
(c) Gábina Grulichová, 29.11. 2001, rubrika: Nezařaditelné Diskusní příspěvky ke článku
|