reklama  přidejte odkaz
 site map  přidejte clánek
 zadarmopis  spolupráce
 
ZADARMOmenu hledej:  24.4. 2018, svátek má Jiří
 
 cestování
 hry
 informace
 internet
 inzerce
 kariéra
 knihy
 komunikace
 kultura
 media
 mp3
 software
 výrobky
 zábava
 Škola

 

vlastniprodej.cz

audiovideo.cz
av.cz
call.cz
H.cz
zdarma.sk

penzion.mechenice.cz

www.mechenice.cz camp.mechenice.cz

spolujizda.cz vulgo.net

Jak jsem přišla o panenství

Nejhorší na tomhle období je to, že jen těžko odhalíte jeho začátek. Teď nemyslím ten oficiální začátek, kdy je vám osmnáct a řeknete si: "No tak fajn, můžu legálně do kina na nepřístupné filmy a taky do hospody". Myslím ten opravdový začátek.

1.1 Panenství

Začalo to tehdy, když jsem se poprvé vyspala se svou vážnou známostí? Přiznám se, že jsem na to tehdy vůbec nepomyslela. Zásluhou mé matky a její náklonnosti k Italům se v naší rodině vyzvedávalo panenství jako významná hodnota - jakási platná vstupenka do světa devizových cizinců. Matka měla představu, že svého syna políčí na zahraniční pláži, okroužkovaného masivním zlatým prstenem, kterýžto, podobně jako feromon, přiláká k jeho postavě plné sexappealu tu správně movitou cizinku. Nakonec se jí to splnilo i bez prstenu a pláže, i když nevím, jestli si to představovala zrovna takhle, ale o tom až později.

Zatímco u bratra Jirky měla poměrně jasnou taktiku a cílová oběť byla neznámá, u mne tomu bylo naopak. Podle jejich představ by pro mne byl optimální starší italský zubař, dostatečně vyžilý, aby ocenil mé panenství. Tímto sňatkem by zabila dvě mouchy jednou ranou: měla by vystaráno o kvalitní péči o chrup, poničený léty a nočním chroupáním višňového furé, a také o oblíbenou dovolenou na riviéře. Mé hlasité námitky proti stáří manžela umlčela tím, že si přece mohu zajistit mladého milence.

Přestože neměla ani ponětí, jak získat takového člověka, podnikla jedinou seznamovací akci v době, kdy mi bylo asi patnáct let. Cílový objekt se hodně odchyloval od původní představy, ale bohatí mladí australští bratři, kteří si přijíždí do Evropy vybrat cudnou manželku byli pro matku rovněž vítaným soustem.

Kuriozní dáma - česká emigrantka, kterou osud pravidelně zavíval zpět do rodné vlasti v intervalech, jaké byly dány záchvěvy sentimentu, a především jak ji dovolovalo její konto, si přilepšovala v Čechách prodejem své nestandardní róby. Jednou z jejich zákaznic byla i moje matka. Myslím, že k tomu bylo potřeba notné dávky odvahy a sebezapření. Nejprve ze všeho musela matka ukořistěný háv odnést do čistírny, kde ho čas od času dáma v příjmu oděvů okrášlila nejen špendlíkem s cedulkou nesoucí jméno zákazníka, ale i dovětkem "přešpiněno". Pak bylo zapotřebí šaty došít. Paní Gottwaldová, která si ovšem v emigraci změnila příjmení na Goodhardová trpěla zřejmě také neovladatelnými záchvaty krejčovského zápalu, který ji však často opouštěl v momentě, kdy oděv rozpárala a udělala prvních pár stehů.

Když tohle píšu, vypadá to, že moje matka byla blázen, ale nebyla. Tehdy byla prostě taková zoufalá doba, kdy nebylo nic. Když se svým přítelkyním chlubila, a nutno k její cti připočíst to, že se netajila nejen s původem, ale ani s problémy, které získání oděvu provázelo, záviděly jí všechny a myslely si, že má prostě kliku.

Paní Goodhardová se dle svých slov v Austrálii vzmohla z původní vyvařovny na čtyři hotely a rozhodla se svým ženitby chtivým a bohatým vnukům, přijíždějícím do Prahy, uspořádat recepci v pražském Parkhotelu, kam pozvala mne s bratrem a matkou a asi deset dalších lidí. Málem jsem omdlela vzrušením. Nikdy předtím jsem ve velkém hotelu nebyla, o tom ostatním ani nemluvě. Taky jsem byla zvědavá na paní Goodhardovou a přirozeně taky na to, jak se s nimi domluvím. Angličtinu jsem se tehdy učila asi čtvrt roku.

Recepce se smrskla na večeři kolem olbřímího stolu, kde bohatí vnuci byli dostatečně vzdáleni tak, aby nehrozila přímá konverzace, takže jsem se mohla soustředit také na jídlo, které mě však zklamalo: polévka, tvrdé maso se zeleninou a brambory a jako vrchol večera mdlý moučník. Během jídla podnikla hostitelka jediný společenský oblet všech stolovníků. Mne se zeptala: "Are You happy?" Domnívajíc se, že se dotazuje, jestli chci přidat jsem odvětila: "No". Vzápětí mně došlo, na co se ptala a začala jsem si připadat jako totální idiot, ale pak, když jsem si vybavila její tvář po mé odpovědi, jsem si řekla, že to asi stejně přeslechla, protože takovou odpověď ani nečekala. A, koneckonců, jsem tehdy ani moc nelhala.

Nějak se pak přihodilo, že jsme šli na diskotéku. Když jsem zpozorovala, že mladší vnuk, který se mi líbil, drží ruku na stehně dcery uklízečky paní Goodhardové, začala jsem pochybovat o účelu jejich návštěvy a ani mne nemrzelo, že jsem prohrála. Dcera uklízečky se tvářila spokojeně, mladší vnuk taky a můj zájem o tuto společenskou akci rázem opadl. Nerozptýlilo mne ani to, že později přišedší matka tancuje s partnerem o dvacet let mladším, ze kterého se vyklubal autobusák, ani tanec se starším vnukem, který se mi nelíbil. Na parketu na sebe oba vnuci hlasitě pokřikovali a sarkasticky komentovali taneční styl všech přítomných. Připadala jsem si jako opice čerstvě setřesená ze stromu. Navíc můj tanečník tančil velmi zvláštním stylem, kdy se zmítala pouze horní půlka těla a nohy křečovitě s bolestným výrazem šoupal v mikropohybech po ušňupaném parketu. Připomínalo to ochrnutého, který si chce usilovně očistit ze svých bot hutnou dávku močálovitého uličního sajrajtu nebo ještě něčeho horšího. Při studii tohoto cizího etnického projevu mne poprvé napadlo, že sňatek s cizincem nemusí být jenom ráj na zemi. Rozdíly v tanci se setřely až při ploužáku. Australan se ke mně tisknul tak, že to až bolelo a jeho fyziologické projevy vzrušení mne vyděsily. Záviděla jsem suverénním českým děvčatům, které chladily hlavy podobně rozpáleným tanečníkům rčením: "Zhasni tu baterku!" Já jsem se vzmohla pouze na absurdní výmluvu vzhledem k pokročilé noční hodině, bylo asi deset minut po půlnoci, že se musím učit a prchla jsem domů. Touto aktivitou se vyčerpal rejstřík matčiných příležitostí a asi také její zájem. Další seznamování jsem si už organizovala sama.

Následující lásky byly pomíjivé jako rozmary počasí nebo platonické a bolestné. Hodnotu panenství jsem však uznávala i nadále, ani ne tak pro případnou směnitelnost za devizového italského manžela, jako spíš ze strachu, že by mne ranilo to, kdyby o mne můj první milenec hned po "tom" ztratil zájem. Komplexů jsem vždycky měla až až a rozhodně jsem nechtěla rozšiřovat jejich sbírku. Moje nejlepší kamarádky mne utvrzovaly v tom, že mám pravdu. Ne, že by se slovem zmínily, že dělám dobře, spíše naopak, avšak s červenýma očima mně chodily kvílet do mého dětského pokojíku, že pohlední krasavci (často šťastně ženatí nebo minimálně před svatbou s jinou) si jich dále nevšímají a neběží za nimi s koleny podlamujícími se touhou. Učily se tou nejbolestnější cestou chápat jednu ze základních pravd o mezilidském chování a to, že pokud někoho miluji, neznamená to automaticky, že on cítí to stejné ke mně a naopak.

Jitka si léčila zlomené srdce tím, že se ve svém okruhu vyspala téměř s každým, včetně vyhlášených pražských sexuálních loudilů, kteří, hovoříce s jedním děvčetem, se otáčeli po kterémkoli procházejícím v jejich zorném úhlu a vysloveně trpěli, že nemohou všechny holky sbalit najednou. Vzpomínám si na jednoho z kavárny Slavia, kterému Jitka taky podlehla. Měl doma družku s dítětem a když si přivedl domů milenku, družka musela vyklidit postel pro jeho dovádění.

Bleskurychlými tamtamy, které navzdory všem pomluvám fungují mužům podstatně vydatněji než nejžhavějším pavlačovým drbnám, se v našem okruhu rozšířila zvěst, že Jitka je kurva a dá každému. Jitka zase brečela. O takový sběr zkušeností jsem nikdy nestála. Taky jsem si romanticky myslela, že má první opravdová láska ocení, že jsem počkala na ni. Martin byl mojí neposkvrněností, tak frustrován, že byl půl roku impotentní. Musela jsem kvůli němu přelouskat celou sexuální kuchařku pana doktora Brtničky, abych dovedla jeho neurotickou impotenci přelstít.

Stalo se to ve zchátralém kostele s hrobkou na Vyšehradě. Martin, který opustil vysokou školu v Ústí nad Labem, se v hrůze před vojnou uchýlil na strojní nástavbu v Praze. Druhým rokem jeho studia však ministerstvo školství vydalo absurdní pokyn, že nástavboví studenti nemají na ubytování nárok. První a druhou noc spal Martin na nádraží a pak jsem získala silně zanedbanou klubovnu Klubu jeskyňářů v Martinském kostele na Vyšehradě. S jeskyňářem mne seznámila Hanka. Celkem rychle dospěla k moudrému rozhodnutí ohledně mužů: "Líbím se - líbí se" a sbalila předsedu jeskyňářů, ač mu bylo přes čtyřicet, měl sedm dioptrií, byl ženatý, obézní a chudý.

Když jsme se jednou chystali podniknout společnou výpravu Rudolfskou štolou, která vede z Vltavy kopcem pod Letnou až do Stromovky a čekali na Hančina nového přítele Mirka, Hanka, která Mirka uviděla prvního přicházet, (nebylo to těžké, vzhledem k tomu, že nikdo z nás ho doposud nikdy neviděl) suše podotkla: "Támhle přichází Mirek. Prosím, abyste se zřekli veškerých komentářů a smíchu." Přišlo mi to přehnané až do té doby, než jsem Mirka uviděla zblízka. Kulatá rudolící tvář, albínsky bílé plešatící vlasy, silné brýle a optimistický úsměv se blížil na malém zavalitém trupu s bříškem. Spolkla jsem poznámku o jeho věku, když jsem si vzpomněla, jak Hanka pomlouvala Jitku, že se vyspala s třicetiletým a to že by ona rozhodně nemohla, protože ti už mají takovou starou kůži. Dokonce se mi podařilo se pouze přátelsky usmát na pozdrav a říct středně vřele: "Ahoj!"
Mirek se rozzářil na pozdrav a sáhl do látkové tašky, ze které vytáhl rezavý klíč od mříže ke vchodu štoly. Ležérně nám oznámil, že se celou cestu budeme brodit vodou a svlékl se pouze do plavek. Na čelo si připjal hornickou svítilnu, kolem pasu pak akumulátor. Převlékli jsme se do hadrů, všechny věci nechali u vchodu, kde je hlídal jiný jeskyňář značně zachmuřeného zevnějšku s boulí na čelisti a vyrazili jsme. Bylo mi divné, že proti této nudné roli neprotestoval, ale pak jsem to pochopila.

Průchod Rudolfskou štolou byl utrpením. Plazili jsme se ledovou vodou, na jejímž dně byla kluzká bahnatá špína. Občas jsem měla pocit, že jsem šlápla na leklou rybu. Uprostřed chodby byl zlatý hřeb: místo, kde se raziči štoly v šestnáctém nebo sedmnáctém století setkali s přesností na metr. Přesně to nevím, protože mi to v tu chvíli bylo naprosto jedno. Nenadchly mne ani krápníky, na které jsem se původně nechala nalákat. Vypadaly buďto jako nudle u nosu nebo v nejlepším případě jako hodně vychrtlé špagety.

Když jsme konečně vyšli na druhém konci ve Stromovce, byli jsme tak zkřehlí a špinaví, že jsme bez dlouhého uvažování skočili i v šatech do teplého trojského jezírka, nedbajíc mohutného pohoršení labutí, kachen i důchodců.

Dokonce ani Mirka nenapadlo jít zpět cestou, kterou jsme přišli, a tak jsme se plížili vrchem zpět. Nejhorší bylo přeběhnout otevřenou letenskou pláň. Za normálních okolností by nám to nečinilo zase tak velký problém. Byli jsme ve skupince a cítili jsme se dostatečně silní i na větší trapas.

V Praze však probíhal sjezd KSČ a všude byli hojně rozseti policisté. Hlavně kolem Ministerstva vnitra. Doklady zůstaly na druhé straně. Kdyby nás nějaký fízl chytil, určitě by to pojal jako provokaci a bez dokladů jsme si mohli být jisti přinejmenším zadržením, ne-li něčím horším. Říká se, že člověka odhalíš až v krizi a Mirek se tehdy opravdu vybarvil v tom nejlepším světle. V chodbě sice taky vtipkoval, ale vzhledem ke značné zimě jsem to tehdy nějak nedocenila. Teď byl z nás všech v těch plavkách s akumulátorem a svítilnou nejzranitelnější. Přesto udržoval morálku na vysoké úrovni. Navrhla jsem se šibeničním humorem: "Bylo by nejlepší si vzít taxíka!" Mirek však rychle smečoval: "Kdepak. Budeme simulovat kondiční běh a pokud se za náma chlupatý rozběhnou, budeme pořád přidávat!" Na rozdíl ode mne to myslel vážně a dal se do klusu. My ostatní jsme dlouho neotáleli a přidali se k němu. Dopadlo to dobře a já jsem navíc obdržela klíče od klubovny jeskyňářů. Co by žena neudělala, když je zvědava na svou první noc s mužem, že? Ale tohle nebyla zdaleka poslední nádeničina, která předcházela tomu kýženému okamžiku.

Klubovna se nacházela z nepochopitelných důvodů v zanedbaném Martinském kostele na Vyšehradě a byla příšerně zanedbaná. Celý den jsme ji s Martinem vyklízeli. Do zadního prostoru s pootevřenou hrobkou jsem však nechodila. Myslela jsem si, že ke klubovně nepatří a že by si to měl uklidit někdo jiný. Večer jsme nafoukli matraci a zapálili svíčky. Nečekala jsem rozhodně žádný zběsilý sabbat. Abych Martinovi ušetřila další traumatizaci, z toho, že se po něm chce tak náročná operace, oznámila jsem, že dnes stejně nemůžu a budeme se jen mazlit. Když jeho ostražitost dostatečně otupěla, musela jsem si poradit sama.

Sex tehdejší noci pro znamenal především obrovskou úlevu, že už bude konec těm trapným pokusům, po kterých jsme se sice tvářili, že o nic nejde, ale oběma nám bylo hůř a hůř. Dalším silným pocitem, na který se pamatuji, bylo to, že míjejíc hrobku, po cestě domů jsem se cítila jako nejhorší zvrhlík. S dospělostí to nemělo společného vůbec nic.

(c) Anonym, 19.2. 2010, rubrika: Pro ženy
Diskusní příspěvky ke článku
AUTOR
Anonym
 1. Navigatorfree - zadarmo (čtenost: 9823)
 2. Kuře na 214 způsobů - část 4 (čtenost: 9970)
 3. Volby 2010 (čtenost: 5371)
 4. Kuře na 214 způsobů - část 3 (čtenost: 5814)
 5. Kuře na 214 způsobů - část 2 (čtenost: 6135)
 6. Kuře na 214 způsobů (čtenost: 7058)
 7. Praha zadarmo (čtenost: 10041)
 9. Kalendář do Opery (čtenost: 3635)
"Z" si čte 1 čtenář      (c) 2000-2013 it-media