reklama  přidejte odkaz
 site map  přidejte clánek
 zadarmopis  spolupráce
 
ZADARMOmenu hledej:  21.1. 2018, svátek má Bela
 
 cestování
 hry
 informace
 internet
 inzerce
 kariéra
 knihy
 komunikace
 kultura
 media
 mp3
 software
 výrobky
 zábava
 Škola

 

vlastniprodej.cz

audiovideo.cz
av.cz
call.cz
H.cz
zdarma.sk

penzion.mechenice.cz

www.mechenice.cz camp.mechenice.cz

spolujizda.cz vulgo.net

V Madridu s Ježíšem

V MADRIDU S JEŽÍŠEM

Už jste někdy stopovali na dálnici? Vím, nesmí se to. Někdy to však jinak nejde. Ale od začátku.

S Tomem jsme spolužáci ze školy. Prázdniny za rohem, tak co podnikneme? Dohodli jsme se poměrně rychle. Už přes rok se učím portugalsky, a protože v Praze mnoho příležitostí ke konverzaci není, chtěl jsem jet do Portugalska. Po shlédnutí reportáže v televizi o tom, že každý správný český boháč tráví dovolenou tento rok na portugalském pobřeží, jsme nabyli jistoty. Když mohou oni, my také.

Vzhledem k naší finanční situaci jsme zvolili co nejlevnější trasu. Koupili jsme si zpáteční jízdenku do Barcelony a úsek mezi Barcelonou a Portem (to byl jeden z našich portugalských cílů) jsme se rozhodli překonat stopem. Z Internetu a od přátel dobrodruhů jsme se dozvěděli, že stopování po Španělsku je ještě obtížnější než v Grónsku nebo na Sibiři, Španělé se prostě bojí. A co teprve když jsme dva kluci! Pravda, trochu jsme znejistěli, ale byli jsme až příliš odhodlaní, než abychom se nechali odradit. Ještě vyměnit peníze a můžeme vyrazit.

Popis stopování, červencového vedra ve vnitrozemí, chuti španělského piva a jiných "reálií" si nechám na jindy. Pro případného cestovatele na vlastní pěst jen uvádím následující fakt: Stopování ve Španělsku je více než příjemné, denně jsme urazili přes pětset kilometrů, nečekali jsme nikdy déle než dvacet minut a místní byli příjemní a usměvaví.

Nyní prosím zeměpisce, aby zalovili v paměti a vybavili si mapu východního a středního Španělska a ostatní, aby zalovili kdekoliv jinde a otevřeli si atlasy, třeba staré školní. Naše trasa vedla z Barcelony přes města Martorell, Igualada, Lleida, Zaragoza, Ricla do Calatayud. A tady začíná to, co tak dlouho, a doufám, že ne příliš nudně, uvádím.

Z Calatayud, města (podle mapy), vesnice (podle úsudku), jsme museli dojít asi šest kilometrů pěšky k nájezdu na dálnici na Madrid, kde jsme chtěli zvednout palec. I bez speciálního matematického vzdělání jsme rychle vypočetli "průměrný průjezd aut" za minutu: 0,25. To není povzbuzující ani pro stopaře - profesionály. Tak jsme si řekli, že půjdeme po nájezdu, kam až se nám to nebude zdát nevhodné.

Skončili jsme asi dvěstě metrů za dvoucedulí dálnice-zákaz vstupu chodců. Takový provoz nezná ani naše krásná pražská magistrála. Tom začal stopovat, zatímco já hledal v baťohu láhev s vodou. Ještě jsem se ani nenapil a ozvalo se mohutné zatroubení. Nebyl to však nový model BMW, který by nás chtěl odvést až do Porta, ale to nás jen zdravil autobus, kterým jsme přijeli do Barcelony (pokračoval dál do Madridu) na zpáteční cestě. Jak si nás jen mohl všimnout?

Netrvalo ani deset minut a zastavil nám na první pohled sympaťák a frajer v jedné osobě. Řekl, že jede do Madridu. Zřejmě litoval toho, že zima ve středním Španělsku není pro lyžování tak ideální jako na severu, a proto si nemohl odpustit slalom alespoň mezi auty. Nejdřív jsem se bál, ale pak, když jsem vytušil, že se nejspíš narodil s volantem v ruce, zaradoval jsem se, že budeme v Madridu dříve než brzy.

Byl jedním z několika vyvolených Španělů, kterým se dostalo daru znalosti anglického jazyka. Zastavili jsme u benzínové pumpy, kde nás pozval na kafe a vysvětlil nám, že auto, kterým jedeme (Renault Megane), je tři dny staré a hodně váhal, jestli si nemá koupit Octavii. Tím si okamžitě získal naši přízeň. Po chvilce sebou trhl a ukázal nenápadně před sebe: "Tahleta, kluci, to je nejslavnější španělská toreadorka". Byla pěkná i jako netoreadorka. Pak se jelo dál.

Vysvětlil nám, že jede z Gerony do Madridu, kde bydlí, a hned brzy odpoledne pojede do Toleda za bývalou ženou a za synem. Ale když budeme chtít, můžeme se s ním naobědvat. To bylo nevídané, dát si po takové době něco teplého. Rádi jsme souhlasili jsme a on se konečně představil: Jesus.

Projeli jsme předměstí Madridu a Tom poznamenal, že to bylo, jako kdybychom projeli celou Moravu. Madrid je zkrátka trochu evropštější než naše malá Praha.

Přijeli jsme do centra, kde po několika mistrných kličkách s autem Jesus zastavil a řekl lámanou angličtinou, že jsme na místě a teď ať si odneseme věci k němu. Z auta by je mohl někdo ukrást. Nahodili jsme si tedy baťohy na záda a šli k němu do bytu, do přízemí obyčejného činžovního domu.

Tam nám jenom řekl, abychom si hodili věci, kam chceme a že vyrážíme na nákup. Tak se také stalo. Cestou do obchodu jsme snad neminuli člověka, se kterým by se nezapovídal nebo alespoň nepozdravil. Neuvěřitelné.

V obchodě si nás změřil okem odborníka a řekl si u pultu o šest vajec, šest kuřecích stehýnek, o dvě kila brambor a o nějakou neznámou ryze španělskou specialitu. Když jsme se vrátili domů, dal nám škrabku na brambory, "hranolkovač", vysvětlil, co a jak funguje v kuchyni a odešel telefonovat. Zatímco jsem se sprchoval, s Toma se stala dočasně hospodyňka k pohledání. Pak se naše role vyměnily (i s pohledáním). Jesus přiběhl do kuchyně, důležitě něco vysvětloval španělsky, a pak se jal připravit onu tajemnou ryze španělskou specialitu.

Jídlo nebylo sice jako od maminky, ale kdo by si stěžoval? Jesus zapnul k jídlu televizi a dívali jsme se na koridu v Pamploně. On neustále něco objasňoval v jazyce podobném Spanglish o naší specialitě ve spojitosti s býky. Nerozuměli jsme mu a při pomyšlení na to, co asi jíme, jsme ani nechtěli. Na oplátku jsme mu dali ochutnat české pivo plechové. Nestěžoval si.

Po krátké pauze nám oznámil, že musí chvilku pracovat, tak ať se jdeme projít. Vysvětlil nám, že je technik a vyrábí zubní protézy. Zakroužkoval nám na mapě zajímavá místa, a tak jsme vyrazili.

Přiznávám, mnoho zakroužkovaných míst jsme nenavštívili, šli jsme se spíš projít a vidět lidi (tato touha nám vydržela jen do prvního davu), koupit pohledy a případně i něco jiného. Vrátili jsme se, jak jsme se dohodli, v pět odpoledne.

Přiznal se, že Madrid ve skutečnosti nikdy pořádně neviděl a že ho tedy pozná s námi. Je ale příliš velký na to, abychom ho viděli za chůze a městská doprava ho nebaví. Takže jsme sedli do auta a hurá k první (nejbližší) památce.

Tou byl královský palác, který jsme však neměli šanci řádně ohodnotit z důvodu nějaké vzácné mezinárodní návštěvy. Vyfotili jsme si palác alespoň z takové vzdálenosti, jak to šlo. Tím pravým úlovkem pro nás však byl(a) voják - členka hradní stráže. To jsme do té doby ještě neviděli. Marně přemýšlím, jestli pro takovou ženu existuje české slovo.

Následuje výčet památek jako kostel de San José, kostel San Marcos, museum Romántico, Justiční palác, ...

Když jsme byli před Plaza de Toros (tam se dřív odehrávaly býčí zápasy), zazvonil Jesusovi mobilní telefon a on něco velmi rychle španělsky povídal. Postupně začal rudnout v obličeji, jeho hlas se stával drsnějším a celkově působil rozzlobeně. Za chvíli už jen řval. Pak mu došla baterie. My jsme se mezitím třásli, co se děje.

Sotva baterie vypověděla služby, Jesus, ještě rudý, se na nás otočil a krásně se usmál. "To nic, to byla moje přítelkyně z Gerony. Ta, za kterou jsem jel. Nebyla doma, tak jsem jí trochu postrašil a už je to v pořádku. Zítra ráno za ní poletím letadlem odsud z Madridu. Pojďte, památky čekají."

Od té doby vím, co to znamená horkokrevnost jižních národů.

Průběžně jsme fotili památky, sebe navzájem a Jesuse v různých uskupeních.

Večer nás náš hostitel lákal na nějakou úžasnou diskotéku v centru, ale my jsme měli tem den už všeho dost. Omluvili jsme se mu, že už jsme moc unavení a on po nás šibalsky mrknul okem. Vyspali jsme se nádherně a zdály se nám ty nejkrásnější sny.

Ráno jsem se Jesuse ptal, jestli náhodou nezapomněl na ex-manželku a na syna.

"Nezapomněl, já jsem jim zavolal, že přijedu příští týden."

Dali jsme mu na rozloučenou láhev ferneta a on měl velkou radost.

Dlouho jsme diskutovali s Tomem o tom, jestli se jmenoval Jesus čirou náhodou nebo ne. Jestli to byla pouhá náhoda, tak jsme zase měli jednou pořádné štěstí.

Teď už pomalu končí rok, a tak jsme si usmysleli napsat mu k vánočním a novoročním svátkům. Adresu jsem si opsal na kousek papíru, který jsem nějakou náhodou neztratil. Nenapsal jsem si však příjmení. Zkusíme napsat jen Jesus a ono mu to určitě dojde...

(c) Filip Trojan, 6.2. 2001, rubrika: Nezařaditelné
Diskusní příspěvky ke článku
AUTOR
Filip Trojan
 1. V Madridu s Ježíšem (čtenost: 1972)
"Z" si čte 6 čtenářů      (c) 2000-2013 it-media