Kreativita a duševní zdravíKreativita a duševní zdraví
Otázka vztahu mezi kreativitou a duševní
chorobou je dávného data a dosud vzbuzuje
spory. Mnozí psychologové a psychiatři
dokazují existenci takové vazby. Stává se,
že vědec, který o této vazbě dříve
pochyboval, získá na základě svých výzkumů
opačný názor.
Mnozí vědci zjišťují, že mírné projevy
některých duševních chorob mohou přispívat k
tvořivosti. Jiní nadále trvají na tom, že
duševní nemoc v žádné formě kreativitu
nepodněcuje. Psychopatologie podle nich
naopak s kreativitou koliduje.
Tvořivá maniodepresivita
Zdaleka nejčastěji se u kreativních jedinců
setkáváme s maniodepresivními neboli
bipolárními poruchami (viz též pátou
kapitolu). Mnohé životopisné studie
zkoumající výjimečně tvořivé jedince
ukazují, že ačkoli mírnější projevy
bipolárních výkyvu mohou zvyšovat kreativitu
u výrazně schopných jedinců, vážné epizody
jsou nejen neproduktivní z hlediska tvůrčích
výsledků, ale mohou skončit i sebevraždou.
Víme například, že Vincent van Gogh trpěl
vážnými psychickými problémy, jejichž
závažnost vyžadovala hospitalizaci (Panter,
1995). Edvard Munch absolvoval
psychiatrickou léčbu, po níž se změnil
charakter jeho obrazů (Warick & Warick,
1995). Básnířka Sylvia Plathová trpěla
maniodepresivními příhodami (Robertson,
1995), stejně jako Virginia Woolfová (Bond,
1995). z těchto čtyř spáchali tři sebevraždu.
Colin Martindale (1990) zkoumal životy
jednadvaceti anglických a jednadvaceti
francouzských básníků narozených v letech
1670 až 1909 a zjistil, že 40 až 55 z nich
trpělo vážnými psychopatologickými příznaky
Arnold Ludwig (1992) zjišťuje ve své
vynikající studii zaměřené na osoby, jejichž
životopisy shrnuje v recenzích New York
Tímes Book Review v letech 1960 až 1990, že
básníci v největší míře trpěli mániemi a
psychózami a byli hospitalizováni v
psychiatrických léčebnách, přičemž osmnáct
procent z nich spáchalo sebevraždu. Porovnal
také tvůrčí umělce s příslušníky vědeckých a
obchodnických profesí a zjistil, že ve
skupině umělců existovala přinejmenším
dvojnásobná pravděpodobnost některé formy
duševní poruchy a šestkrát častější
psychiatrická hospitalizace. Podobně vysokou
míru různých typů duševních poruch zjistila
Jamisonová (1993).
Relativita zdraví a nemoci
Kay Redfield Jamisonová, která je považována
za nejpřednější americkou autoritu v oblasti
bipolárních poruch a která sama trpí takovou
poruchou, předložila řadu důkazů o tom, že
se tato nemoc vyskytuje u kreativní populace
v mnohem větší míře, než by bylo
pravděpodobné Qamison, 1993, 1995). Podává
dostatečně logický výklad sporu, který
existuje okolo debaty ",šílený génius'
versus,zdravý umělec'" (1993). Na základě
zjištění, že spor vyplývá ze zmateného
výkladu pojmu šílenství a nepochopení
skutečné povahy bipolární poruchy,
Jamisonová uvádí:
Každý pokus svévolně polarizovat myšlení,
chování a emoce na jednoznačně "zdravé"
nebo "nezdravé" je odsouzen k neúspěchu:
popírá zdravý rozum a je v rozporu s tím, co
víme o nekonečných obměnách a gradaci chorob
obecně a chorob duševních
obzvláště. "Šílenství" se ve skutečnosti
objevuje pouze v extrémních formách mánie a
deprese: většina lidí, kteří trpí
maniodepresivními chorobami, se nikdy
nestane psychotickými. Ti, kteří ztratí
zdravý rozum - podléhají přeludům,
halucinacím nebo jednají obzvláště podivným
a bizarním způsobem - si počínají
iracionálně po omezená časová období a jinak
dokáží uvažovat jasně a jednat racionálně
Maniodepresivní choroba na rozdíl od
schizofrenie nebo Alzheimerovy nemoci není
chorobou, jež by zbavovala rozumu. Může
někdy vést k epizodám akutní psychózy a
flagrantní iracionality, ale takové záchvaty
šílenství jsou téměř vždy dočasné a
zřídkakdy vedou k chronické duševní chorobě.
Nicméně předpoklad, že psychóza je fenoménem
typu všechno nebo nic a že je stabilní ve
své nestabilitě, vede k závažným omylům:
říká se, že van Gogh nemohl být šílený,
protože jeho obrazy vyzařují jasnozřivost
vyššího řádu. Jasnozřivost však není
neslučitelná s občasnými mávaly šílenství,
stejně jako delší období běžného tělesného
zdraví nejsou neslučitelné s občasnými
návaly vysokého tlaku, diabetické krize,
hypertyreózy nebo jakéhokoli dalšího
akutního zjitření skrytých metabolických
poruch (1993).
Vyčerpávající popis pěti bipolárních
stavů "spektra" (bipolární poruchy I, II a
III, cyklothymie a hyperthymie), který
předkládá Richardsová (1994), nám dává
jasnější představu o duševních stavech,
které lze řadit mezi formy maniodepresivity.
Bipolární stav I, který je nejznámějším
stavem maniodepresivního onemocnění, se
vyznačuje prudkou manickou rozjařeností a na
druhé straně silnými depresemi. Bipolární
stav II je mírnější, s hypomanickou (méně
prudkou) rozjařeností na jedné straně a
silnými depresemi na straně drahé. Bipolární
stav II se projevuje depresí; hypomanie se
objeví pouze v případě aplikace
antidepresivních léčiv Někteří lidé s
diagnózou bipolárních poruch II nebo III se
považují pouze za depresivní. Dva stavy na
mírnějším konci spektra, cyklothymie s
mírnější rozjařeností a depresemi a
hyperthymie s hypomanickými náladami, avšak
bez depresí, uzavírají obraz rozpětí
závažnosti, jimiž se tyto stavy mohou
vyznačovat. Odchylky v četnosti a rozsahu
bipolárních výkyvů nálady jsou značné,
přičemž někteří lidé mohou mezi manickými
nebo depresivními epizodami normálně
fungovat mnoho let. Také Schuldberg (1990)
se domnívá, že se bipolární poruchy
vyskytují na určitém kontinuu a je
přesvědčen, že tuto vlastnost má i
schizofrenie.
Některé studie provedené Richardsovou a
jejími kolegy empiricky dokazují, že
každodenní kreativita (jakou je vytvoření
nového receptu) a jedinečná kreativita
(objev žárovky) mohou být spojeny s určitou
formou bipolárního výkyvu, u jedinečné
kreativity je to však pravděpodobnější
(Richards, 1993, 1994, 1996; Richards &
Kinney, 1990). Bylo zjištěno, že u
každodenní i výjimečné tvořivosti je s
vypjatou náladou spojena řada osvojených,
emočních faktorů a faktorů v souvislosti s
chováním - například zvýšená duševní
způsobilost k neobvyklým asociacím a
kreativnímu řešení problémů. Výkyvy nálady
mohou být vodítkem ke zvýšené kreativitě v
mnoha možných ohledech, například na základě
větší motivace k tvořivému riziku za
předpokladu, že vypjatá nálada zahrnuje
vyšší stupeň sebedůvěry a odvahy.
Riehardsová se domnívá, že "konečným
výsledkem je aktivní, odvážný a emočně
ucelený styl poznávání" (1994). Poznamenává
však, že "je také vzorcem, který si osvojují
nejen lidé s rizikem bipolárních poruch"
(1994). Jamisonová (1993) s tímto tvrzením
souhlasí a zdůrazňuje, že ti, kdo se
přiklání k Rothenbergovi (1990, 1993), jenž
zpochybňuje platnost studií obhajujících
vazbu mezi kreativitou a psychopatologií,
přehlížejí značné množství historických a
životopisných důkazů a vědeckých studií.
Podle ní je příčinou tohoto stavu nesprávné
pochopení symptomů maniodepresivního
onemocnění, které jsou těžko postižitelné,
složité a kolísavé. Kromě toho zřejmě bývá
podceňována cyklická povaha tohoto druhu
poruch.
Existuje přinejmenším jeden doložený případ
osoby, jejíž dlouhotrvající onemocnění se
výrazně zlepšilo se zjištěním a vzrůstem
vlastní kreativity. Elizabeth Laytonová
(1909-1993), novinářka, která od svých
třiceti let trpěla maniodepresivní
psychózou, ztratila ve svých sedmašedesáti
letech syna, který zemřel na jaterní
chorobu. Tato událost měla vzápětí za
následek dlouhé depresivní období. Na radu
své sestry se přihlásila do kursu
konturového kreslení, aby tak ulevila své
bolesti. Konturové kreslení představuje
techniku, kdy kreslící hledí pouze na
objekt, nikoli na papír, aby tak předešel
jakékoli kritice a kreslil pouze to, co
cítí. Tento druh kresby poskytl
Laytonové "výbušnou katarzi a možná
exorcismus" (Epstein, 1995). Začala na svých
kresbách pracovat až deset hodin denně a
často psala výklady týkající se jejich
významu.
Za necelý rok vedla tato tvořivost k úplnému
a trvalému ústupu deprese. Její dílo bylo
vystaveno na studentské přehlídce, kde
zaujalo jednoho přítomného novináře.
Doporučil kresby Robertu Aultovi, ústavnímu
uměleckému terapeutovi z nadace Menninger
Foundation. Ten rozpoznal jejich výjimečnou
kvalitu a zařídil výstavu. Následovalo mnoho
dalších akcí a ocenění, jejichž vrcholem
bylo samostatné vystoupení u Smithsoniana v
roce 1992, rok před autorčinou smrtí
(Rogers, 1995). Na rozdíl od mnoha lidí,
kteří se domnívají, že určitá míra hypomanie
podporuje jejich kreativní nápady a
produktivitu, tato umělkyně dokázala
prostřednictvím svého díla překonat projevy
své poruchy.
(c) Anonym, 4.4. 2001, rubrika: Nezařaditelné Diskusní příspěvky ke článku
|