V Madridu s JežíšemV MADRIDU S
JEŽÍŠEM
Už jste někdy stopovali na dálnici? Vím,
nesmí se to. Někdy
to však jinak nejde. Ale od začátku.
S Tomem jsme spolužáci ze školy.
Prázdniny za rohem, tak co
podnikneme? Dohodli jsme se poměrně rychle.
Už přes rok se učím portugalsky, a
protože v Praze mnoho příležitostí ke
konverzaci není, chtěl jsem jet do
Portugalska. Po shlédnutí reportáže v
televizi o tom, že každý správný český
boháč tráví dovolenou tento rok na
portugalském pobřeží, jsme nabyli jistoty.
Když mohou oni, my také.
Vzhledem k naší finanční situaci jsme
zvolili co nejlevnější
trasu. Koupili jsme si zpáteční jízdenku do
Barcelony a úsek mezi Barcelonou a
Portem (to byl jeden z našich portugalských
cílů) jsme se rozhodli překonat
stopem. Z Internetu a od přátel dobrodruhů
jsme se dozvěděli, že stopování po
Španělsku je ještě obtížnější než v Grónsku
nebo na Sibiři, Španělé se prostě bojí.
A co teprve když jsme dva kluci! Pravda,
trochu jsme znejistěli, ale byli jsme
až příliš odhodlaní, než abychom se nechali
odradit. Ještě vyměnit peníze a
můžeme vyrazit.
Popis stopování, červencového vedra ve
vnitrozemí, chuti
španělského piva a jiných "reálií"
si nechám na jindy. Pro případného
cestovatele na vlastní pěst jen uvádím
následující fakt: Stopování ve Španělsku
je více než příjemné, denně jsme urazili
přes pětset kilometrů, nečekali jsme
nikdy déle než dvacet minut a místní byli
příjemní a usměvaví.
Nyní prosím zeměpisce, aby zalovili v
paměti a vybavili si
mapu východního a středního Španělska a
ostatní, aby zalovili kdekoliv jinde a
otevřeli si atlasy, třeba staré školní. Naše
trasa vedla z Barcelony přes města
Martorell, Igualada, Lleida, Zaragoza, Ricla
do Calatayud. A tady začíná to, co
tak dlouho, a doufám, že ne příliš nudně,
uvádím.
Z Calatayud, města (podle mapy), vesnice
(podle úsudku),
jsme museli dojít asi šest kilometrů pěšky k
nájezdu na dálnici na Madrid, kde
jsme chtěli zvednout palec. I bez
speciálního matematického vzdělání jsme
rychle vypočetli "průměrný průjezd
aut" za minutu: 0,25. To není
povzbuzující ani pro stopaře - profesionály.
Tak jsme si řekli, že půjdeme po
nájezdu, kam až se nám to nebude zdát
nevhodné.
Skončili jsme asi dvěstě metrů za
dvoucedulí dálnice-zákaz
vstupu chodců. Takový provoz nezná ani naše
krásná pražská magistrála. Tom
začal stopovat, zatímco já hledal v baťohu
láhev s vodou. Ještě jsem se ani
nenapil a ozvalo se mohutné zatroubení.
Nebyl to však nový model BMW, který by
nás chtěl odvést až do Porta, ale to nás jen
zdravil autobus, kterým jsme
přijeli do Barcelony (pokračoval dál do
Madridu) na zpáteční cestě. Jak si nás
jen mohl všimnout?
Netrvalo ani deset minut a zastavil nám
na první pohled
sympaťák a frajer v jedné osobě. Řekl, že
jede do Madridu. Zřejmě litoval toho,
že zima ve středním Španělsku není pro
lyžování tak ideální jako na severu, a
proto si nemohl odpustit slalom alespoň mezi
auty. Nejdřív jsem se bál, ale
pak, když jsem vytušil, že se nejspíš
narodil s volantem v ruce, zaradoval jsem
se, že budeme v Madridu dříve než brzy.
Byl jedním z několika vyvolených Španělů,
kterým se dostalo
daru znalosti anglického jazyka. Zastavili
jsme u benzínové pumpy, kde nás
pozval na kafe a vysvětlil nám, že auto,
kterým jedeme (Renault Megane), je tři
dny staré a hodně váhal, jestli si nemá
koupit Octavii. Tím si okamžitě získal
naši přízeň. Po chvilce sebou trhl a ukázal
nenápadně před sebe: "Tahleta,
kluci, to je nejslavnější španělská
toreadorka". Byla pěkná i jako
netoreadorka. Pak se jelo dál.
Vysvětlil nám, že jede z Gerony do
Madridu, kde bydlí, a
hned brzy odpoledne pojede do Toleda za
bývalou ženou a za synem. Ale když
budeme chtít, můžeme se s ním naobědvat. To
bylo nevídané, dát si po takové
době něco teplého. Rádi jsme souhlasili jsme
a on se konečně představil: Jesus.
Projeli jsme předměstí Madridu a Tom
poznamenal, že to bylo,
jako kdybychom projeli celou Moravu. Madrid
je zkrátka trochu evropštější než
naše malá Praha.
Přijeli jsme do centra, kde po několika
mistrných kličkách s
autem Jesus zastavil a řekl lámanou
angličtinou, že jsme na místě a teď ať si
odneseme věci k němu. Z auta by je mohl
někdo ukrást. Nahodili jsme si tedy
baťohy na záda a šli k němu do bytu, do
přízemí obyčejného činžovního domu.
Tam nám jenom řekl, abychom si hodili
věci, kam chceme a že
vyrážíme na nákup. Tak se také stalo. Cestou
do obchodu jsme snad neminuli
člověka, se kterým by se nezapovídal nebo
alespoň nepozdravil. Neuvěřitelné.
V obchodě si nás změřil okem odborníka a
řekl si u pultu o
šest vajec, šest kuřecích stehýnek, o dvě
kila brambor a o nějakou neznámou
ryze španělskou specialitu. Když jsme se
vrátili domů, dal nám škrabku na
brambory, "hranolkovač",
vysvětlil, co a jak funguje v kuchyni a
odešel telefonovat. Zatímco jsem se
sprchoval, s Toma se stala dočasně
hospodyňka k pohledání. Pak se naše role
vyměnily (i s pohledáním). Jesus
přiběhl do kuchyně, důležitě něco
vysvětloval španělsky, a pak se jal připravit
onu tajemnou ryze španělskou specialitu.
Jídlo nebylo sice jako od maminky, ale
kdo by si stěžoval?
Jesus zapnul k jídlu televizi a dívali jsme
se na koridu v Pamploně. On
neustále něco objasňoval v jazyce podobném
Spanglish o naší specialitě ve
spojitosti s býky. Nerozuměli jsme mu a při
pomyšlení na to, co asi jíme, jsme ani
nechtěli. Na oplátku jsme mu dali
ochutnat české pivo plechové. Nestěžoval
si.
Po krátké pauze nám oznámil, že musí
chvilku pracovat, tak
ať se jdeme projít. Vysvětlil nám, že je
technik a vyrábí zubní protézy.
Zakroužkoval nám na mapě zajímavá místa, a
tak jsme vyrazili.
Přiznávám, mnoho zakroužkovaných míst
jsme nenavštívili, šli
jsme se spíš projít a vidět lidi (tato touha
nám vydržela jen do prvního davu),
koupit pohledy a případně i něco jiného.
Vrátili jsme se, jak jsme se dohodli,
v pět odpoledne.
Přiznal se, že Madrid ve skutečnosti
nikdy pořádně neviděl a
že ho tedy pozná s námi. Je ale příliš velký
na to, abychom ho viděli za chůze
a městská doprava ho nebaví. Takže jsme
sedli do auta a hurá k první
(nejbližší) památce.
Tou byl královský palác, který jsme však
neměli šanci řádně
ohodnotit z důvodu nějaké vzácné mezinárodní
návštěvy. Vyfotili jsme si palác
alespoň z takové vzdálenosti, jak to šlo.
Tím pravým úlovkem pro nás však
byl(a) voják - členka hradní stráže. To jsme
do té doby ještě neviděli. Marně
přemýšlím, jestli pro takovou ženu existuje
české slovo.
Následuje výčet památek jako kostel de
San José, kostel San
Marcos, museum Romántico, Justiční
palác, ...
Když jsme byli před Plaza de Toros (tam
se dřív odehrávaly
býčí zápasy), zazvonil Jesusovi mobilní
telefon a on něco velmi rychle
španělsky povídal. Postupně začal rudnout v
obličeji, jeho hlas se stával
drsnějším a celkově působil rozzlobeně. Za
chvíli už jen řval. Pak mu došla
baterie. My jsme se mezitím třásli, co se
děje.
Sotva baterie vypověděla služby, Jesus,
ještě rudý, se na
nás otočil a krásně se usmál. "To nic,
to byla moje přítelkyně z Gerony.
Ta, za kterou jsem jel. Nebyla doma, tak
jsem jí trochu postrašil a už je to v
pořádku. Zítra ráno za ní poletím letadlem
odsud z Madridu. Pojďte, památky
čekají."
Od té doby vím, co to znamená
horkokrevnost jižních národů.
Průběžně jsme fotili památky, sebe
navzájem a Jesuse v
různých uskupeních.
Večer nás náš hostitel lákal na nějakou
úžasnou diskotéku v
centru, ale my jsme měli tem den už všeho
dost. Omluvili jsme se mu, že už jsme
moc unavení a on po nás šibalsky mrknul
okem. Vyspali jsme se nádherně a zdály
se nám ty nejkrásnější sny.
Ráno jsem se Jesuse ptal, jestli náhodou
nezapomněl na
ex-manželku a na syna.
"Nezapomněl, já jsem jim zavolal, že
přijedu příští
týden."
Dali jsme mu na rozloučenou láhev ferneta
a on měl velkou
radost.
Dlouho jsme diskutovali s Tomem o tom,
jestli se jmenoval
Jesus čirou náhodou nebo ne. Jestli to byla
pouhá náhoda, tak jsme zase měli jednou
pořádné štěstí.
Teď už pomalu končí rok, a tak jsme si
usmysleli napsat mu k
vánočním a novoročním svátkům. Adresu jsem
si opsal na kousek papíru, který jsem
nějakou náhodou
neztratil. Nenapsal jsem si však příjmení.
Zkusíme napsat jen Jesus a ono mu to
určitě dojde... (c) Filip Trojan, 6.2. 2001, rubrika: Nezařaditelné Diskusní příspěvky ke článku
|